Julákovic oskořínecké stránky
úvod  tátův deníček  galerie  dovolená  grafomanský brloh  kuchařka  


Musíme si dát Bacha  Ubu pilotem  Pluralita a tolerance  Blábol o lopatce  Ubu je na tahu  Mrchožroutství  ubu  čistě terapeutická  Maruščin domácí úkol  Alpy 2015  shit happens  Double shit  Jedna dušičková večerní  rakousko 1994  Gumičky  elpíčka, aneb jednou večer  jednou ráno  naše cesta z města  Pozvedl jsem uši ke korunám stromů  Verzatilka a pomerančová kůra  Kuličky  Prší  O kurvítku  Počátky  Moje pokusy o Limericky  Oskořínek  O česneku  Návštěva znojemského podzemí  Pravidla ponku  


Počátky

Počátky a proč se tam furt musím vracet.
Přívětivé město na Vysočině. Rodiště Otokara Březiny. Nedaleko odtud v Metánově žil a tvořil Jakub Hron Metánovský. Ve zdejší nemocnici jsem byl na letní praxi. To samé léto s kamarádem Boydou čundrem okolo. Magdaléna Vašáryová zde na náměstí před hotelem Modrá Hvězda vypila tuplák piva na ex. Severně odtud Sv. Kateřina, kam musím vždycky zajít a zkusit, jestli ve mě hrkne nebo ne, protože jsem tu byl v roce 1975 a 1977 internován v Dětské ozdravovně Julia Fučíka, která se zde ještě nedávno nacházela. Letos (2010) jsme se tudy vraceli z dovolené, poobědvali U Karásků (Modrá Hvězda je zavřená a chátrá) a vyrazili směr Horní Cerekev - Jihlava (-Havlbrod, Kolín a domů). A zatočili ke sv. Kateřině. Martině se nechtělo z auta, Maruška se ptala, proč sem jedeme ("táta ti to poví"). Na průzkum se mnou vyrazila Anička. Překvapila mě nová fasáda a okna, dveře na fotobuňku a recepce. Nápis Resort Svatá Kateřina. Aha, lázničky (ty tu vskutku bývaly) a koně mi tu taky mohou ustájit. Záchod byl stejně a jídelna byla o tři schody výš. Vypadá to, že dětská ozdravovna, později dětská léčebna - to při mé druhé internaci - skončila i se svou klimaticko-režimovou léčbou.

Bylo mi tehdy 8 resp. 10 let a dostal jsem vždy 2 měsíce natvrdo. Ono to bylo asi jenom 6 týdnů, ale pro mě věčnost.

Obzvlášť pikantní byl první pobyt. Květen - červen 1975. Já byl tehdy ve 2.třídě ZDŠ a zrovna mi bylo 8. Po výstupu z autobusu nás roztřídili do skupin. Původně jsem byl zařazen mezi malé děti, což byla první a druhá třída, ale poněkud jsem přečníval, tak mě ještě večer po osprchování foukli rovnou mezi ty velké: 10 nebo 11 let a výše, prostě páťáci až devítka. S takovou bandou jsem nikdy pohromadě nebyl. Ty největší kluci zkraje remcali, že jim tam nastrkali takovéhle prcky, ale pak se spíš věnovali komunikaci se skupinou velkých děvčat, prcky (prcka = mě) přenechali na starost těm menším velkým klukům. A ti se starali...

Na starost nás měla vždycky nějaká sestra. Mimo jiné rozdávala dobré a špatné body. Musel jsem si je pamatovat a večer nahlásit. To byla ta režimová část terapie. Klimatická spočívala asi v tom, že tu byl čistý vzduch. Jenomže začala kvést tráva a mně se rozjela senná rýma, dokonce mám dojem, že to bylo poprvé. Kejchal jsem, kudy chodil. A kapesníky nestačily. V naprostém zoufalství jsem smrkal do teplákové bundy, protože na frkání mrmle rovnou na zem přes prst to chce mít trochu větší nos a dovednosti. To ovšem bylo patřičně oceněno nejen špatnými body, ale zejména menšími velkými hochy.

Ve škole celkem pohoda, tam jsem byli všichni druháci. Malé děti, pár středňáků (věková kategorie mezi malými a velkými hochy) a já. Paní učitelka taky celkem benigní. A jednou si tak povídáme, jak se nám tu líbí. Moc jsem nejásal, s odpovědí váhal, nakonec ze mě vylezlo, že ty velký hoši jsou takoví hulváti... A našel se jeden spolužák a běžel to velkým hochům naprášit, trochu to popletl, říkal, že jsem říkal, že jsou "hurváti", to mě baví doteď.

Zajímavé bylo, že s většími velkými hochy se dalo časem i normálně povídat. Probírali jsem docela náročná témata, tehdy se chystal ke startu Sojuz a Apollo, jo, a taky volili Husáka za prezidenta, protože Svoboda už skoro nedejchal, to jsme ve škole sledovali v televizi.
Občas tu a tam, se mě některý i trochu zastal před menšími velkými hochy, ale to nikdy dlouho netrvalo. A sestry? Těm to bylo spíš jedno, já nežaloval, hoši mi to zakázali, kolektiv držel pohromadě.

Jednoho dne jsme šli s paní učitelkou v rámci školy (tedy všichni druháci a druhačky) péct vuřty do opuštěného lomu kousek v lese. Velcí hoši měli školu někdy jindy, takže nás mimo jiné chodili pozorovat. A ti menší velcí hned vymejšleli, jak mi to osladí. Nakonec místo slazení ukecali sestry, že se taky půjde k ohni. Jenže sestry byly zrovna dost líné, tohle znamenalo trochu přetáhnout večerku atd. atd. Tak to podmínili nepřekročením určitého počtu špatných bodů na celou skupinu. Hele a co se nestalo: s jedním - tuším, že středním hochem, vedeme jakési fekální řeči. Moc hezká slova, dodnes je často používám. A sestra to slyšela, a zrovna ta nejprotivnější, a už jsem měl pět trestnejch a do večera jsem ještě něco přikoupil. Povolené penzum pro celou skupinu jsem sám téměř překonal. Mám pocit, že to sestra udělala naschvál, aby se ten oheň nemusel dělat, ale když se na to dívám s odstupem 35 let (ty vole...), neudělal jsem to já schválně? Asi ne, ale bylo by to hezké.

Ten večer mi naskákaly pupínky a byl jsem uklizen s neštovicemi na marodku. Tady se za výtržnosti zabavovaly kalhoty od pyžama. A protože místo osušky jsme měli jen malé ručníky, nešlo s tím nic dělat, než se držet v posteli. Na záchod se pak běhalo s ručníčkem na pindíku za všeobecného gaudia dívčího osazenstva marodky.

Nakonec pobyt skončil, spousta dojmůa zážitků, začaly prázdniny, doma na zahradě jsem dostal zápal plic, pár dní ležel doma, pak 14 dní v nemocnici a zbytek prázdnin nesměl na slunce. Nad námi poletoval Sojuz s Apollem a Husákovi zbývalo ještě 15 let vlády a o rok dýl života.

Do Sv. Kateřiny jsem se poprvé dobrovolně vypravil v r. 1987, když jsem byl v Počátkách na praxi. Pak ještě několikrát a cestou zpátky mě napadaly různé fantazie, jako že jsem tehdy třeba mohl utéct. 2x za pobyt jsem byli v Počátkách, dostali rozchod a kapesné. Na dětský lístek do Prahy by to stačilo, jenže kudy na nádraží?
Napsat domů? To nešlo. Sestry to po nás četly. Mobily nebyly. Pak mě napadaly jiné blbosti, jako například nějak se k sobě dostat časoprostorem a trochu těm malejm velkejm hochům načechrat pozadí, zastat se sám sebe. Volovina, žejo. Jenže jiné zastání k dispozici nebylo. A vždycky ve mně hrklo, když jsem se podíval na ten barák, okno, kde jsem spal, podkroví s marodkou. Plus typický zápach velkokuchyně a ranního kakaa.

Letos: okno jsem již neidentifikoval, z fasády zmizely elektrické dráty. Smrad z kuchyně nikde. Ani ve mně nehrklo. Tak jsem se odvážil dovnitř, zašel na záchůdek, po té hostině U Karásků to bylo víc než nutné, Anička si mezitím zevrubně prohlédla recepci, pak jsme spolu ruku v ruce došli k autu, vzbudili mamku, nastartovali a jeli domů.

Dětská ozdravovna Julia Fučíka pro mě, zdá se, definitivně umřela a při psaní tohodle i ty blbé vzpomínky.

Hm, ještě to není vono, chtěl jsem to pojednat víc ve srandě...

dum
russia=occupant, street art from Kutaisi





Obec OskořínekObec Hrubý JeseníkTJ Sokol OskořínekZŠ Hrubý JeseníkBabiččina kuchařka
Bylinky pro koně...doma nejlíp
mapa


juhele@nedele:~$ my_php_ddate
Today is Boomtime, the 56th day of Confusion in the YOLD 3184.
juhele@nedele:~$




Martina, Maruška, Anča a Tom Juláci & zvířata
tomas.julak@gmail.com