Julákovic oskořínecké stránky
úvod  tátův deníček  galerie  dovolená  grafomanský brloh  kuchařka  


also sprach babisch  Marbulínek  Musíme si dát Bacha  Ubu pilotem  Pluralita a tolerance  Blábol o lopatce  Ubu je na tahu  Mrchožroutství  ubu  čistě terapeutická  Maruščin domácí úkol  Alpy 2015  shit happens  Double shit  Jedna dušičková večerní  rakousko 1994  Gumičky  elpíčka, aneb jednou večer  jednou ráno  naše cesta z města  Pozvedl jsem uši ke korunám stromů  Verzatilka a pomerančová kůra  Kuličky  Prší  O kurvítku  Počátky  Moje pokusy o Limericky  Oskořínek  O česneku  Návštěva znojemského podzemí  Pravidla ponku  


Naše cesta z města

Brouzdám novinovými titulky a do očí mě praštil tenhle:

Na vesnici nás nenávidí. Jsme pro ně příliš BIO! (zena.centrum.cz, 12.11.2013)

My se narozdíl od rodinky z článku velmi rychle ujali. Holt jsme měli štěstí a šli na to (mohli na to jít) od začátku podle všeho úplně jinak, hlavně s úplně jinými představami. Vypadnout z Prahy, bydlet v domku se zahradou a vychovat tu děti.

V roce 1984 jsem chodil do 3. ročníku na gymplu a čekala mě letní aktivita studentů. Povinně dobrovolná brigáda, mohli jsme si dokonce vybrat, kde si to odkroutit. "Pojeď do Křince na okurky, byli jsme tam loni", pravil spolužák Boyda, se kterým se srážíme korzujíce o přestávce na chodbě. "Ty vole, až do Třince? Tam rostou okurky? " "Ne, do Křince, u Nymburka" Aha. Bylo mi 17 let.

Bydíme v ubytovně vedle zámku. Na pivo se jde buď na náměstí, nebo na nádraží, to podle toho, kde mají otevřeno a nalejou nezletilcům. Občas táhneme do Dymokur, tehdy ještě fungovala hospoda Pod zámkem. (1) Takže mi v půlce pobytu došly prachy a musím zajet domů pro apanáž.

Ráno vyrážím, stopem mi to nejde, naštěstí tu desetikorunu na vlak jsem ještě někde vyštrachal, doma se jenom otočím a mažu zpátky. Večer mají otevřeno na náměstí a hostinský dovede přihmouřit oko. Panťákem přes Poříčany, v Nymburce - město přestup na motorák. Ve Velelibech si všimnu betonového Karlštejna, a pak se koleje začínají vinout, jako kdybychom měli stoupat do hor. Trať se zařízne mezi pole a najednou jsou tu zahrady a domy, přejezd a zastávka. Oskořínek.

Příští stanici skáču ven a uháním za kumpány s příjemně plnou šrajtoflí, myslím, že to bylo 100 Kčs. Desítka tehdy stála 1.70 a od podzimu toho roku podražila na dvě padesát.

Chodili jsme na česnek do Činěvsi, protože okurková sezóna začala později. Po měsíci jsme se rozprchli na zbytek prázdnin a po nich nás čekal maturitní ročník a rozvíjení plánů umotaných po večerech v hospodě na náměstí, nádraží, či v zámeckém parku s lahví čuča.

Stejnou tratí později jezdívám na čundry do Českého Ráje, který jakoby začínal u Oskořínka. Dál pak Kopidlno, Bousov, Mladějov, ale u těch zahrad mě Praha pouštěla z pařátů.

A v Praze jsme s Boydou študovali, hráli divadlo, cinkali klíčema, začali pracovat, ženili se...

Potkal jsem Martinu, žili jsme chvilku na hromádce, pak se vzali, narodily se holky a byl tu plán vypadnout z Prahy. 21 let a pár měsíců mého přestupu do motoráku na nymburské místničce stojíme na zahradě, za níž mi začínával Český Ráj. Prostě náhoda, inzerát na dům se zahradou, byla to už několikátá nemovitost, ale žádná zatím nenadchla. Tahle jo, ačkoli byl listopadový podvečer, podle všeho nejblbější čas na prohlídku čehokoli na prodej. Za zahradou zrovna dupe hurvajs směrem na Křinec, Kopidlno, Bartoušov a Jičín. Jdeme do toho.

(Abych pravdu řekl, zkraje jsem občas remcal že jsme měli vzít ten barák ve Křinci, ale velmi brzo - hned v dalším odstavci - jsem remcat přestal a poznal, že to Martina vybrala dobře)

Červen 2006. Ještě před stěhováním jedu okouknout domeček, ale hlavně chci večer do hospody. Zrovna běželo mistrovství světa ve fotbale, ani nevím, jestli ten den češi dostali na prdel od Ghany nebo od Italů. Anebo možná zrovna vítězili nad USA. Amíci jsou holt zvyklí na šišatou merunu a furt ji berou do ruky a je jich na hřišti dvakrát tolik. To jim v Německu nemohlo projít.

Vcházím do lokálu, pozdravím hezky a dávám si dvě piva na kuráž. Tak co s tím? Asi by to chtělo rundu. Říkám tiše hostinskému své přání, ten pak obchází s tužkou a lístkem, postupně si mě každý okoukne. Když mají všichni své paňáky, vstávám a představuji se jako nová naplavenina. Pozvali mě ke stolu a tak už to zůstalo.

Červen 2012, pořádáme den dětí, přijel Boyda se svými ratolestmi. Večer sedíme kolem ohně se Sokoly. Bez měsíce 28 let po křineckém mejdanu znova spolu zpíváme při kytaře:

Konečně je to možná věc,
že ještě něčím budu.
Do Afriky se vypravím
dobývat zlatou rudu.

Za ženu vezmu si gorilu.
Myslím, že shodneme se.
Má srdce divoké jako já
a též je bez konfese.

A nebude-li za mne nic,
co tulák bez profese
budu se s šelmami o závod
prohánět po pralese.

Mám pocit, že nám to zní stejně, jako onehdá na okurkách a u maturitního guláše v zahradě našeho gymplu. Pak už to nikdy nebylo vono, ale teď to píše. Překvápko pro Martinu a všeobecné veselí. Tu gorilu a moje významné pohledy skousla, jak už koneckonců činí posledních 12 let. Tak ještě jednu od Františka Gelnera:

Nezemru já od práce,
nezahynu bídou,
nezalknu se v oprátce,
skončím syfilidou.

A mnoho dalších v obnovené premiéře.

Ráno mě budí tlupa dětí s tím, že mě jakožto posledního spícího pověřují vést rozcvičku. No, když to chtěli, ať to mají. Pěkně zostra, nakonec si dávám svoje běhací kolečko jako léčbu kocoviny. Kolem domu, kde na mě blafou naši čtyři psi, vzadu na zahradě zrovna kokrhá kohout, slepice nás činí soběstačnými co se vajec týče. Skutečných BIO vajec, podotýkám. A BIO česnek a BIO bylinky, BIO zelenina s BIO toxoplasmou od koček (pro citlivé povahy - stačí pořádně umýt). V baráčku naše děti a sousedovic děti, kočky, želva, harmonika, piáno, PC, minecraft, trampolína... Zkrátka "mile dynamická domácnost", tak to eufemisticky pojmenovala sousedka. Pak dál polňačkou do Zmotala, trať se tu zařezává do polí, tři mosty přes Ronovku, volím ten prostřední (po trati se nesmí a ten od řepařské drážky je úplně zarostlý) a zpátky jabloňovou alejí k obecnímu úřadu. Odtud je vidět Chotuc a tušit Křinec. A pěkně naboso, mám přece BIO chodidla. Triko pěkně BIO propocené. Po nějaké nenávisti (viz článek) ani stopy. Akorát moje holky si ke mně postupně chodí čuchat a říkat "fuj, ty smrdíš".

(dám si sprchu městskou vodou ohřátou sovětským plynem, naše BIO voda se hodí toliko ke splachování a na kytky, ačkoli po rekonstrukci kanalizace v ulici se významně vyčiřila a méně odolným už nehrozí BIO sračka po napití)

Kafíčko, balíme stany, předáváme děti a odvádíme si ty svoje. Probíráme včerejšek a "útržky z večera vytanou", jak zpívávali Samson a Máci před 28 lety a my včera možná taky.

----------------------

#1 Po rozvzpomínání se s Boydou během našeho adventního srazu 2013 musíme říct, že s tím chozením na pivo to nebylo zase tak žhavé. Možná jsme byli 2x na náměstí a 2x na nádraží, zato častěji jsme táhli do Dymokur. 6 km tam a 6 zpátky. Na terase Pod zámkem jsme uhasili žízeň a za letního večera titubovali domů.

Kocovina z toho nikdy nebyla, ta první mě navštívila po maturitní písemce z ruského jazyka v restauraci Na Slupi. 8 piv, 5 zelených a štěkal jsem ještě druhý den. Ta první je vždycky nejhorší a pak už to jde

dum
russia=occupant, street art from Kutaisi





Obec OskořínekObec Hrubý JeseníkTJ Sokol OskořínekZŠ Hrubý JeseníkBabiččina kuchařka
Bylinky pro koně...doma nejlíp
mapa


juhele@nedele:~$ my_php_ddate
Today is Pungenday, the 1st day of The Aftermath in the YOLD 3184.
juhele@nedele:~$




Martina, Maruška, Anča a Tom Juláci & zvířata
tomas.julak@gmail.com